Filip Zachariaš vstupoval do KSČM ve svých osmnácti letech v roce 2011. Nyní kandiduje jako číslo 2 v Jihomoravském kraji a prolamuje řadu stereotypů, jaké lidé o politicích KSČM mají. Zvládá komunikaci na sociálních sítích a má jasnou představu, jak by měla strana v budoucnu vypadat. O montovnách mluví jako o obchodu s pracující chudobou, ale na druhou stranu je podle něj tvrdá práce ve prospěch občanů větší politickou kvalifikací, než afro účes.
Je vám 27 let, členem KSČM jste od osmnácti. To bylo v časech, kdy se tu měl stavět americký radar, na Jiřího Paroubka se házela vajíčka, pravicové vlády prováděly velmi radikální reformy a cokoliv „levicového“ bylo stále vnímáno jako dost toxické. Co vám v té době na rozhodnutí vstoupit říkali vaši vrstevníci?
Mé názory znali, takže většina to brala jako logický krok. Chtěl bych říct, že jsem si vždy vážil názorových odpůrců, ale nesnášel hlupáky, kteří opakovali pár naučených frází z televize a některých komentátorů v novinách. Tak to mám ostatně dodnes.
Ale vidíte, radar – ba dokonce vojenská základna – je po téměř patnácti letech opět aktuální. Politici ODS se dodnes nezřekli myšlenky udělat z ČR a z jejích občanů vojenský cíl. Když jim to nevyšlo tehdy v Brdech, tak oťukávají Moravskoslezský kraj, kde se, pro mě trochu překvapivě, proti tomuto záměru nepostavil hejtman za ANO. Za KSČM mohu slíbit, že budeme bojovat proti jakýmkoliv základnám kdekoli v ČR.
Jak se vám daří prolamovat předsudek o KSČM jako o vymírající straně nostalgických babiček a dědečků?
Není to vždy jednoduché, ale chtěl bych vyzvat mladé občany, absolventy škol, začínající páry nebo rodiče s dětmi, aby odhodili předsudky a aby otevřeli program KSČM.
Pak totiž zjistí, že je to právě ona, která nabízí řešení problémů, před nimiž tito lidé stojí – třeba systém podpory družstevního bydlení, který je výrazně výhodnější než nájemní bydlení nebo zadlužení se do konce života předraženými hypotékami. Ostatní strany od nás též opsaly například systém bezúročných půjček na bydlení nebo garantované první zaměstnání pro absolventy škol. Nově třeba ministryně za ČSSD Maláčová přichází s „převratným“ objevem jeslí, které tady mohly – kdyby byla podpořena myšlenka KSČM – dávno fungovat.
A samozřejmě celá řada dalších témat a programových bodů, které v případě toho, že KSČM dostane podporu, mohou pomoci mladé generaci.
Mezi mladými je levice populárnější než před několika lety, což vede k tomu, že se tu objevila řada subjektů na levé či středolevé části spektra, spojující levicové myšlenky s energií mládí a se schopnostmi pohybovat se v moderním digitálním světě. Co může oproti nim nabídnout KSČM jako konkurenční výhodu?
Jsem rád, že je levice opět cool i mezi mladými lidmi. Ostatně, ve světě je to naprosto běžné – jen u nás byla vyvolána uměle atmosféra toho, že kdo nevolí pravici, je automaticky povaleč, pobíratel sociálních dávek a neschopný blbec. Jakkoli je tato zkratka naprosto mimo, tak mezi těmi, kteří se bojí diskuse, se uchytila jako axiom, o němž se nediskutuje.
A co může KSČM nabídnout ve srovnání s novými subjekty? Odbornost, zkušenost, znalost problematiky. A zázemí strany, která nemá žádný korupční skandál či kmotry v pozadí. A třicet let poctivé práce ve prospěch občanů.
Osobně bych byl raději, kdyby se nové levicové spolky a strany spíše snažily najít společnou řeč a pracovat ve prospěch lidí, a ne si hrát na vlastním písečku. I když – jak se tak dívám na personální složení některých z nich – nedávám mnohým z těchto uskupení příliš nadějí na přežití.
V posledních několika týdnech probíhá mediální přestřelka o tom, jak má vypadat moderní levice. Lidé jako Petr Drulák nebo Matěj Stropnický v novinových článcích otevřeně namítají, že levice pro podporu menšin a různých kulturních témat zapomněla na dělníky, kteří jí umožnili stát se relevantní politickou silou. Oponují tomu lidé kolem Deníku Referendum, nejvýrazněji asi Apolena Rychlíková (napsala o tom knihu s názvem Budoucnost), kteří hájí co nejširší názorové rozkročení, ve kterém musí být obsažen i boj za sexuální menšiny nebo podpora multikulturní společnosti. Předpokládám, že jste tuto debatu zaznamenal, která z pozic je vám tedy bližší?
Levice nikdy nesmí dojít k tomu, aby kvůli menšinám diskriminovala většinu. Kdokoli mě zná, ví, že budu bojovat proti bezpráví, ať už je pácháno na dělníkovi, mamince samoživitelce, seniorovi nebo sexuální či etnické menšině. Bohužel, levice – a to platí celosvětově – pro boj za práva menšin tak trochu zapomínala na tu většinu. Pracující, který má problém zaplatit dětem tábor nebo kroužky a pro něhož je zásadní finanční potíž rozbitá lednička, má trošku „povrchnější“ starosti než řešit například Prague Pride či zda na semaforu svítí panáček nebo panenka.
Jádro problému totiž tkví v sociálně-ekonomických vztazích – v tom, že 1 % nejbohatších vlastní víc než zbytek obyvatelstva. Pokud by se nám podařilo tyto neskutečné a neospravedlnitelné majetkové rozdíly zmenšit, vyřešila by se tím i celá řada dalších problémů. Naštěstí v tomto ohledu zůstala KSČM tou tradiční levicí, a byť se ji politická konkurence – zejména SPD – snaží všelijak nálepkovat, tak jsou to naprosté nesmysly.
Jak z toho, co jsem řekl asi vyplynulo, je mi tedy mnohem bližší pohled Matěje Stropnického. Škoda, že k němu dospěl až nyní, kdy je z aktivní politiky venku. Ale zase – lepší pozdě, nežli později.
Mimochodem – občas mi přijde, že KSČM se spokojuje s parlamentní politikou, a nemá člověka, který by dokázal energicky oslovit mladou levici například na sociálních sítích, jako se to daří třeba na Slovensku poslanci Smeru Luboši Blahovi. Přitom z mladé generace televizní zprávy nebo přenosy z parlamentu sleduje velmi malé procento lidí. Vidíte ve straně někoho, kdo by tyto lidi dokázal oslovit?
Já myslím, že Luboš Blaha – jak ho já sleduji – oslovuje nejen mladou generaci, ale občany napříč věkovými skupinami.
V realitě sociálních sítí KSČM, pravda, trochu zaspala. Naši zastupitelé, poslanci, radní i řadoví členové strany nebyli často zvyklí „prodávat“ výsledky své práce, neboť to brali jako automatickou službu občanům. Doba se posunula a mnoho lidí klade, bohužel, víc důraz na obal, než na to, co je uvnitř.
Každopádně i v našich řadách jsou pozitivní ostrůvky – třeba europoslankyně Konečná. Fanoušky si nekupuje, ani se nemůže pochlubit afro účesem, a přesto si poctivou prací ve prospěch občanů vydobyla dobré postavení na sociálních sítích.
Co si myslíte o kampani vaší strany z posledních dní „socialismus je sexy“? Mezi lidmi to vzbudilo spíše posměch. Je právě toto cesta, jak na sebe upozornit?
Záměr dobrý, realizace trošku prvoplánová. Nicméně, mít zabezpečené bezplatné zdravotnictví, neplatit školné na školách, nebát se chodit po ulici po setmění nebo třeba odměna, za kterou uživíte sebe i rodinu, je podle mě přitažlivější, než vyčlenit zdravotní péči jen pro ty, kteří na to mají, do škol posílat jen děti bohatých rodičů, bát se jít večer po ulici nebo chodit z práce do práce, abyste zaplatili za bydlení, léky a stravu…Nemyslíte?
KSČM si za sebou stále nese svou minulost, která je, přiznejme si, problematická. Jak by se měla k této minulosti stavět?
Tak, jak se k ní postavila v roce 1990. Jako jediná politická síla v zemi za celou dobu existence ČR a ČSR se dokázala podívat za sebe a omluvit se za to špatné. Kdo chtěl, tak to slyšel, kdo nechtěl, tak to neuslyší nikdy. Myslím, že po třiceti letech je čas nastavit toto zrcadlo těm dalším – ODS, ČSSD, KDU-ČSL, TOP09, stranám na jedno použití, politickým trafikantům a lobbistům.
Pojďme si to probrat na konkrétním případu: Byl 21. srpen, datum, které mají starší generace spojené s přímým zážitkem cizích tanků v ulicích a mrtvých lidí. KSČM se za to v minulosti omluvila, nicméně to téma tu stále je a budou na něj padat otázky, protože to zkrátka fatálně ovlivnilo naší historii. Jak by tedy politici KSČM, podle vás, měli na tyto otázky odpovídat?
Připomínat to, co už k tomu zaznělo z našich úst a co je pro všechny dostupné na webu KSČM. Nemám k tomu co dodat – já sám raději řeším problémy, které trápí občany dnes.
Také se vede polemika o tom, co společnosti přinesl předlistopadový režim a jak jej společnost vnímala. Rozvířil ji děkan Filozofické fakulty UK Michal Pullmann a s reakcí na něj přispěchal prakticky každý, kdo v tématu „boj proti komunismu“ něco znamená. Jak vnímáte tuto debatu?
Jako debatu části akademiků, části primitivních antikomunistů a části pražské kavárny. Normálním lidem celá tato debata byla úplně jedno. Jen si neodpustím jednu poznámku – o jakých svobodách hovoříme, když akademik zveřejní svůj názor a ostatní by ho za to skoro kamenovali?
Co vůbec říkáte na to, jakým způsobem si výklad moderní historie přivlastnily organizace jako Ústav pro studium totalitních režimů nebo Post Bellum Mikuláše Kroupy?
Naštěstí Mikuláš Kroupa nikoho moc nezajímá. Naneštěstí ale musíme vykladače a kazatele správných pohledů na dějiny platit všichni z našich daní. Myslím, že třeba ve zdravotnictví nebo v sociální oblasti by se našlo pro stovky milionů, které nás různé politické neziskové organizace stojí, smysluplnější využití. Nebo v sociální oblasti. Vždyť ti lidé berou často násobky toho, co třeba ošetřovatelky v domovech pro seniory. A těch si budu vždycky vážit víc, než těchto lidí, kteří by se jinde nikdy neujali.
Vraťme se k meritu argumentace Michala Pullmanna. Co, podle vás, čtyřicet let vlády KSČ této zemi přineslo?
Celou řadu pozitivních i negativních okamžiků. Část lidí se měla lépe tehdy, část lidí se má lépe nyní. A někteří, kteří si vzali pětimilionovou hypotéku na panelákový byt v Praze, jaký často dávaly tehdejší podniky lidem tzv. za hubičku, dnes o tom ani nemají moc čas přemýšlet.
Nechme minulosti: Co jsou, podle vás, pro společnost a pro politiku největší výzvy současného světa?
Za mě, rozhodně zvětšující se rozdíly mezi nejbohatšími a zbytkem občanů. Pány na této planetě se staly nadnárodní korporace, kterým politici zobou z rukou drobky a rozdíly tak ještě prohlubují. Rozhodně stěžejními tématy budou otázky životního prostředí a zejména robotizace práce, která může při dobrém využití vyřešit část sociálních problémů, ale může se stát i přesný opak – lidé přijdou o práci... a zisk poputuje opět oné úzké skupině vlastníků výrobních prostředků – tedy majitelům firem a korporací.
KSČM je často terčem kritiky kvůli své zahraniční politice. Jak tedy vy vidíte pozici České republiky v současném světě?
Jsem rád, že nás kritizují různí Vystrčilové, Petříčkové, Stanjurové, Fialové a kdoví kdo ještě. To jsou přesně ti, kteří se pohoršují nad podlézavostí Sovětskému svazu během minulého režimu... aby teď oni strčili hlavu do zadku USA.
Zahraniční politika KSČM je založena na tom, abychom se všemi jednali důstojně, bez servility a hlavně v zájmu občanů, nikoli zbrojařů či několika vyvolených firem. A vždy, než začneme kritizovat ostatní, bychom si měli v ČR zamést před vlastním prahem.
V oblasti ekonomiky jsou dnes poměrně diskutovaným tématem „montovny“, neboli podniky vyrábějící výrobky pro zahraniční investory, kteří si zisky odčerpávají do svých domovin. Vy to velmi kritizujete. Jaká by tedy, podle vás, měla být pravidla pro působení zahraničních investorů?
Pěkně jste nazval ty obchodníky s pracující chudobou. Nabídnout 15 tisíc tátovi od rodiny je výsměch, když ta samá firma o pár set kilometrů dál – v zemi, z níž pochází – zaměstnanci za stejnou práci platí trojnásobek či dokonce pětinásobek.
Zahraniční korporace si nesmějí z ČR dělat levnou montovnu, využívat našich zaměstnanců, infrastruktury, a pak zisky vyvádět do zahraničí. Musí respektovat, že prostředky vydělané na českém území se zde budou také danit, aby nebyla okrádána ČR a její občané.
Naše země totiž nemá konkurovat cenou práce, ale hodnotou inovací, vývoje, stabilitou prostředí, ochotou učit se.
Kandidujete v Jihomoravském kraji. O něm píšete: „Na jižní Moravu je často nahlíženo ‚přespolními‘ jako na kraj, jehož centrem je Brno a turistickým cílem Pálava a její malebné vesnice s vinnými sklípky. Jihomoravský kraj může ovšem nabídnout mnohem víc.“ Na co by se tedy měl kraj zaměřit?
V oblasti turismu má Jihomoravský kraj tak obrovské množství neobjevených turistických pokladů, že by nám nestačil celý tento rozhovor a stále bychom měli, o čem hovořit.
Když to vezmu třeba jen na rodné Vyškovsko, tak se můžeme pochlubit „bitvou tří císařů“ proslaveným Slavkovem u Brna a renesanční perlou v podobě zámku Bučovice, také v Evropě unikátní papouščí ZOO v Bošovicích, starosta Letonic Jiří Skokan pak vlastní jednu z největších sbírek uniforem a vojenských čepic ve střední Evropě. A jsou zde i místa filmová – třeba Olšany u Vyškova.
Vlastně v každé obci bychom našli nějakou zajímavost, která stojí za připomínku. Rozhodně by měl kraj tedy podporovat i místní spolky, tradice a společenské akce – i ty, které třeba nemají (zatím) věhlas.