Jak jsme se mohli dozvědět z tisku tzv. Nadace knížete z Lichtenštejnska, tedy zkráceno Lichtenštejnové, zavalili dvacet šest českých soudů žaloby a žádají návrat českým státem zabranéh majetku.
Jde jim např. o Adamov, Břeclav, Moravskou Třebovou, Lednici, Litovel, Plumlov, Velké Losiny, Zábřeh n. M., Krnov, paláce v Olomouci a Praze, atd. Prý nebyli Němci, ale Lichtensteinci. To, že tehdejší kníže sídlící tehdy na území republiky se oficiálně ve třicátých letech přihlásil k německé národnosti, nehraje roli. O tom, že by byl občanem Lichtensteinu, a měl tedy „národnost lichtensteinskou“ zřejmě neuvažoval anebo byla jednou z řady zemí, jíž měl pas. Proto mu také nacisté po Mnichovu a okupaci českých zemí majetek nezkonfiskovali, ani zřejmě do jeho řízení podstatně nezasahovali.
Podle dekretu prezidenta republiky č. 12 ze dne 21. 6. 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, byl majetek pana knížete a tedy i rodiny Lichtenštejnů zkonfiskován. Pokus o vynětí z tohoto zákona 21.listopadu 1945 byl správním soudem zasedajícím v Bratislavě zamítnut. Stejně jako tomu bylo v řízeních po roku 1990. Proto lichtenstenštejnští právní zástupci se pokusili napadnout onu konfiskaci u německých soudů, ale neuspěli, stejně jako u Evropského soudu pro lidská práva (Viz zamítavý rozsudek z 12.července 2001). Nyní tedy nastalo další kolo soudních pří, kdy budou argumentovat i tím, že jedním z předků byla židovka a že knížectví Lichtenstein bylo za války neutrálním státem. Jenže tehdejší kníže František Josef II. měl v třicátých letech v kapse i občanství jiné.
Dodejme ještě, že Lichtensteinové nikdy se necítili jako Češi, ale jako pravověrní Rakušané. Jak jim šlo o majetek, dosvědčují dopisy paní Perchty z Rožmberka, kterou jen kvůli penězům si vzal za ženu Jan Z Lichtensteinu, jenž i ve své době patřil mezi nejhrabivější, připomeňme, že další z nich Karel poslal na smrt ve jménu císaře dvacet sedm českých a moravských pánů a zemanů a poté mu ražba znehodnocených peněz vynesla nesmírné jmění a možnost odkupu statků po uprchlých evangelících, což ovšem způsobilo finanční kolaps v zemi a poslalo tisíce rodin „na buben“. Zde také je základ bohatství zmíněného knížecího rodu.
Už dnes se Lichtensteinci handrkují s naším státem o majetek u Říčan a u Plumlova. Pokud by vyhráli, pak snad i katolická církev by jim mohla závidět. „Případ Lichtenstein“ dekretu prezidenta republiky č. 12 ze dne 21. 6. 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa nám jen dokazuje, jak nenasytná je nejen katolická církev, ale i pobělohorská šlechta, jež dodnes žije z tehdejších loupeží a zrady.