Na poslední dny druhé světové války v Evropě a na osvobození obce Telnice nedaleko jihovýchodního okraje Brna zavzpomínala tehdy sedmiletá Milena Mihálová (rozená Doležalová *1937), která bydlela uvedenou dobu v Růžové ulici č. 253 v Telnici.
Vyprávěla: "Na naše vrata zabouchali 23. dubna 1945 němečtí vojáci. Žádali, abychom jim vydali naše nářadí na stavbu zákopů k obraně proti blížící se Rudé armádě, zejména lopaty a rýče. Tušili jsme, že se blíží fronta. V noci byla v dálce vidět záře, světla a byly slyšet dělové salvy a hřmění. Osvobození jsme čekali s radostí, nadějí i s obavou z toho, co se může při přechodu fronty stát...
* Kde jste tu dobu byli. Měli jste úkryt?
Byli jsme ve sklepě, který tatínek vybudoval ve svahu nad naším domem. Ubytovala se v něm celá naše početná telnická rodina, tedy i příbuzní. Celkem 26 lidí, konkrétně rodina Štěpánkova, Fialova a Konečných. Dny jsme trávili na dvorku a noci ve sklepě. Byla v něm velká zima. Spávali jsme v něm na dřevěných pryčnách. Ukrývali jsme se ve sklepě asi pět dní až do osvobození obce. Rodiče nás tím uchránili od bombardování. Sousední dům Jirgalových při něm dostal přímý zásah leteckou pumou. Pan Jirgala byl zraněn. Výbuch jim zasypal východ z jejich sklepa. Aby se z něj lidé dostali ven, museli se prokopat do našeho sklepa.
* Jak jste poznali, že je obec osvobozena Rudou armádou?
Po nejdivočejší noci na 24. dubna 1945 se brzy ráno ozvaly velké rány na vrata a někdo se snažil dostat do našeho domu. Tatínkovi všichni bránili v jeho snaze jít otevřít. Obávali se příchodu Němců. Tatínek přesto otevřít šel. Dlouho se nevracel. Měli jsme o něj strach, protože jsme slyšeli z blízkého okolí střelbu. Tatínek se nám ale vrátil v doprovodu zaprášených vojáků v dlouhých pláštích. Usmívali se na nás a podle řeči jsme poznali, že jsou to Rusové. Tatínek, který tehdy vlastnil jako jeden z mála fotografický aparát, pohotově pořídil na památku na tyto šťastné chvíle tento snímek z 24. dubna 1945 (je na něm sedmiletá Milena Doležalová, později provdaná Mihálová, v náručí ruského vojáka). Prožívali jsme velké štěstí.
* Co se dělo v Telnici po příchodu Sovětské armády?
První vlna vojáků, o které jsem před chvílí mluvila, hledala zbylé německé vojáky a případně zaminované domy. Na některých budovách po nich dlouho zůstal nápis v azbuce: "Kvartyr prověren, min nět!" Hodně let byl tento nápis vidět např. na budově základní školy. Po nich přišla další vlna sovětských vojáků, kteří zde už byli ubytováni. Ve společné domácnosti jich s námi bydlelo týden asi deset. Měli svého kuchaře a zásoby jídla. Maminka jim pomáhala vařit. Často udělali guláš se skutečným masem. Toho jsme za války příliš neměli.
* Jak se k vám chovali ubytovaní ruští vojáci?
Mám na to hezké vzpomínky. Na dětství v Telnici vůbec ráda vzpomínám. Právě tyto chvíle patří k nejkrásnějším.Vojáci k nám byli velmi přátelští, žili jsme spolu jako jedna rodina. Nás, děti, občas svezli na koních. Zvlášť si oblíbili moji sestru Annu. Když se s námi loučili a odjížděli, z legrace naložili desetiletou Annu na koně s tím, že si ji vezmou s sebou. Plakala jsem lítostí v domnění, že se už nevrátí. Na konci Růžové ulice, ve které jsme bydleli, ji sesadili z koně a pokračovali v jízdě dál k Brnu.
* Co bylo pak?
Po osvobození obce Telnice tatínek pomáhal opravovat zničené mosty, aby mohla postupovat Rudá armáda dál na Brno. S některými vojáky jsme si po válce dopisovali, žel ne všichni se konce války dožili. Od roku 1969 bydlím v Brně, ale v Telnici, která byla vyhlášena před čtvrtstoletím Vesnicí roku, mám stále hodně dobrých kamarádů. Žijí tam lidé, kteří mají zájem uspořádat si v obci spokojený život.
Na snímku z 24. dubna 1945 sedmiletá Milena Mihálová v náručí sovětského vojáka
