Nechci kritizovat zrušení superhrubé mzdy. To zaměstnancům přinese až tisíce korun navíc, které zvlášť v této nesnadné době více než potřebují. Zrušení superhrubé mzdy, jako její podstaty, považuji za správným počin. Negativní dopad však bude mít zcela objektivně na rozpočty krajů, měst a obcí.
Jistě jste zaznamenali, že média uvedené téma v těchto dnech skloňují, ale co se vlastně skutečně děje a k čemu může dojít?
Nechci se přidávat na stranu „hysterických“, kteří tvrdí, že obce, kraje a města nebudou mít od příštího roku ani na základní výdaje. Doufám, že tak vyhrocené to nebude a samosprávy jsou natolik zodpovědné, že nedopustí omezení základních veřejných služeb. Na co však finance chybět pravděpodobně budou, jsou investice. Tolik potřebné investice, které obce, města a kraje zadávají formou veřejných zakázek (výstavy, opravy, rekonstrukce, atd.) a vlastně roztáčí hnací motor celé lokální ekonomiky, protože příjemci těchto zakázek jsou firmy v regionu, které vytváří zaměstnanost, významně se podílí na růstu celé ekonomiky. Nejde ale určitě jen o investice. Neinvestiční výdaje na kulturu i sport jsou na úrovni samospráv také oblasti, které se s nižšími financemi budou muset nějak vypořádat.
Také z pozice manažera dobrovolného svazku obcí se mi nelíbí, že pravděpodobně dojde v příštím roce k omezení dotačních možností od Jihomoravského kraje. Mnohdy jsou i tyto dotační finance pro naši existenci naprosto zásadní. Náplast ve slibované podobě 20 mld. navíc pro kraje, situaci asi úplně nezachrání.
Zároveň si kladu otázku, jak může v současné situaci kraj či obec zodpovědně schválit rozpočet na příští rok, když vlastně neví, s jakými částkami na příjmové straně rozpočtu může počítat? Chápu, když jde o jednotky procent, každý rozpočet je možné následně upravovat rozpočtovými opatřeními, ale nejistota v podobě až 20% příjmů je již zcela zásadním problémem, který ovlivní spoustu rozhodování, kam vlastně výdaje skutečně půjdou. Z pozice bývalého zastupitele Jihomoravského kraje bych letos hodně zvažoval, zda by nebylo férovější nejdříve preferovat rozpočtové provizorium a definitivní podobu rozpočtu následně schválit až ve chvíli, kdy už příjmová strana rozpočtu bude jasnější.
Asi se logicky ptáte, jaké bych navrhoval řešení? Upřímně, z pozice obcí, měst a krajů je opravdu jediným možným řešením červená tužka, či hledat zdroje jinde (úvěry, prodej nepotřebného majetku, apod.). Avšak, z pozice rozhodování zákonodárců zde jisté rezervy jsou:
Za prvé. Než byl schválen daňový balíček v této podobě, mělo patrně dojít nejprve ke změně rozpočtového určení daní. Tedy přenastavit procentuální poměry, kolik půjde se sdílených daní půjde obcím, městům, krajům a kolik státu tak, aby provedená reforma, pokud možno, zásadně nezasahovala do příjmové stránky rozpočtů uvedených samospráv. Tímto by mohlo být vše zdánlivě vyřešeno.
Za druhé. Ve schváleném daňovém balíčku postrádám výrazný prvek daňové progrese. Když se podíváte na tabulku, jak si na zrušení superhrubé mzdy polepší finančně určité skupiny zaměstnanců, zjišťujete, že opět na tom nejlépe budou ti s nejvyššími mzdami. Troufnu si říct, že bych nejraději část této tabulky otočil vzhůru nohama. Zaměstnanci s příjmy do 20.000,- Kč by podle mého názoru měli na reformě získat nejvíc. Možná bych šel tak daleko, že u těch nejnižších příjmů bych zavedl i daň zápornou.
Moji oponenti namítnou, že tímto bych chtěl trestat „schopné“ s vyššími příjmy. Nechci vůbec trestat schopné, schopných si vždy upřímně a uctivě vážím. Mimochodem, schopného člověka nesoudím jen podle výše jeho platu. Znám spoustu schopných lidí i s nízkým platem. Chtěl bych ochránit většinu nízkopříjmových zaměstnanců v tomto státě. Těm s vyššími příjmy bych rád nechal to, co si vydělali, a z toho odváděli přiměřeně spravedlivé daně. Proč ale zbytečně přidávat navíc tam, kde to vlastně nehraje zásadní roli? Například. Pro člověka s příjmem 15.000,- Kč je každá tisícovka naprosto zásadní položkou pro jeho živobytí a existenci. V případě člověka s příjmem např. 70.000,- Kč je pár tisícovek navíc hezkým bonusem, který svého příjemce sice bezpochyby příjemně potěší, ale zcela jistě pro něj nebude mít existenční dopad jako v předchozím případě.
Stojí tento „luxusní daňový bonus pro všechny“ za tu cenu, že všichni budeme muset ještě hodně dlouho jezdit po rozbitých silnících, obávat se o kvalitu zdravotní péče a zjišťovat, na co vše naše obec, město či kraj už nemá finance? A jak dlouho ještě bude člověk s vyšším příjmem žít jako doposud, když mu třeba z důvodu chybějících investic ze strany obcí, měst a krajů bude brzy chybět práce?