Příjmová chudoba – pojem, který označuje občany, kteří jsou sice zaměstnaní, ale jejich příjmy jsou tak nízké, že si nemohou dovolit žádný mimořádný výdaj, žijí od výplaty k výplatě a k tomu, aby mohli vést provoz domácnosti, potřebují často pomoc státu či nějaké charity.
Takovýchto lidí je v České republice zhruba jeden milion. Vzbuzuje to ve mně otázku, jak je tohle vlastně možné? Jak je možné, aby se například rodina s více dětmi a zaměstnanými rodiči dostala do této situace? Ze všech vládních prohlášení slyším samá pozitiva o tom, jak je naše ekonomika úspěšná a nezaměstnanost patří k nejnižším v Evropě. A přesto zde máme milion lidí, kteří pracují, mají děti a přitom si nemohou dovolit žádný mimořádný výdaj a každou korunu musí dvakrát obrátit. Takovýto mimořádný výdaj může být třeba jen školní výlet nebo se rozbije nějaký domácí spotřebič. A milion Čechů na to prostě nemá.
V takovém případě trpí hlavně děti. Ze začátku nechápou, proč sousedé jezdí každý rok na dovolenou, proč nosí značkové oblečení, ale oni ne. Stávají se pak terčem posměchu i šikany ve škole. A o rovném přístupu ke vzdělání si pak mohou nechat jen zdát. Chudí rodiče si zkrátka nemohou dovolit živit svoje děti na vysoké škole. Přitom nejsou o nic horší než ostatní.
V čem je tedy problém? Mzdy jsou v České republice směšné (výše minimální mzdy otřesná), podpora rodin s dětmi zůstává v každém programovém prohlášení vlády jen na papíře. Reálné činy a skutky chybí.
Dvacet sedm let slyším z médií i od všech vlád, v jak úžasné době žijeme. Máme demokracii, můžeme cestovat, máme i ty banány. Ale že se zde za těch 27 let nedokázal vymyslet a prosadit fungující systém na odstranění chudoby, k tomu se ještě nikdo nepřiznal.